Příroda

CHKO Blaník

Chráněná krajinná oblast Blaník byla zřízena výnosem ministerstva kultura v roce 1981. Svojí rozlohou 40,3 km2 patří mezi nejmenší chráněné oblasti v republice. Leží v jižní části středních Čech. Dominantou oblasti je Velký Blaník opředený pověstmi. V oblasti je vyhlášeno 5 maloplošných chráněných území (PR Velký Blaník, PR Malý Blaník, PR Podlesí, PP Částrovické rybníky a PP Louňov ) o celkové rozloze 123 ha. Je zde vyhlášeno 23 památných stromů.

Pro CHKO je typický kopcovitý terén s nápadným prolomem Blanické brázdy, kterou protéká řeka Blanice. Doposud zde bylo nalezeno 20 zvláštně chráněných druhů rostlin a 140 zvláštně chráněných druhů živočichů.

Krajinu dokresluje charakteristická architektura selských statků, roubených i lidových staveb a také pěkné ukázky sakrálních objektů.

Základní údaje

Plocha CHKO Blaník

4030 ha

Datum vyhlášení

výnosem MK ČSR 29.12.1981 s platností od 1.1.1982

Hlavní důvody vyhlášení

zachování harmonické, biologicky vyvážené středočeské krajiny s ústřední dominantou Blaníku. V rámci středních Čech jde o jediné velkoplošné území, kde je chráněna typická krajina na přeměněných horninách krystalinika.

Nadmořská výška

360 - 638 m n. m.

Průměrné roční srážky

632 mm.

Průměrná teplota

6,8 °C

Správa CHKO Blaník

Kontaktní informace:

Exkurze

Správa CHKO Blaník nabízí školním třídám a skupinám exkurzi na Velký Blaník doplněnou o:

  • audiovizuální program v přednáškovém sále Správy CHKO Blaník v Louňovicích,
  • projítí naučné stezky Velký Blaník s výkladem pracovníka Správy CHKO Blaník,
  • pozorovaní chráněných rostlin a živočichů,
  • navštívení rozhledny na Velkém Blaníku

Doba trvání exkurze: 2 – 3 hod.

Průvodcovská služba pracovníka Správy CHKO Blaník je zdarma.

Použitá literatura:Blaník, Příloha časopisu Veronica pro Správu CHKO Blaník, Brno 1997

Geologie a geomorfologie

Pro Podblanicko je typický kopcovitý terén. Území patří do Středočeské pahorkatiny a částečně i do Českomoravské vrchoviny. Zdejší terén má výškové rozdíly většinou 75-150 m, průměrná nadmořská výška se pohybuje mezi 400-450 m, nejnižším bodem ve stávající CHKO je Blanice u Ostrova (366 m n. m), nejvyšším je Velký Blaník (638 m n.m.)

Krajina v povodí řeky Blanice je velmi rozmanitá. Z údolí vystupují na některých místech značně svažité vrcholy a úbočí, na nichž se střídají menší lesy se zemědělskou půdou. Ráz vrchoviny ve východní částí CHKO se projevuje v tom, že krajina nemá nápadně vystupující vrchy a hluboká údolí a vyznačuje se spíše táhlými svahy a rozsáhlými lesnatými hřbety a návršími, v nichž nejvyšší místa nejsou nijak nápadná.

Z geologického hlediska se chráněná krajinná oblast rozkládá v území tzv. českého moldanubika, a to jeho české větve, která je na severu omezena kutnohorským krystalinikem a na západě se stýká se středočeským plutonem. Na Blanickou brázdu jsou vázány drobné výskyty permokarbonským uloženin a také zrudnění.

Hlavní horninou oblasti jsou biotitické pararuly. Dominantou oblasti je hrásť Velkého a Malého Blaníka vytvářená usměrněnými ortorulami, které v podobě nápadných skalních výchozů (skalních hradeb) a balvanitých sutí vystupují na bocích obou vrchů. Na západě a severu lemují Blaníky dvojslídné svorové ruly. Jemnozrnné biotitické pararuly obsahují místy zrnka granátů.

Nejvýznamnější geologickou lokalitou oblasti je zlatodůl Roudný - jedno z nejstarších známých českých ložisek zlata. Zlatodůl leží v jednotvárné sérii moldanubika, tvořené převážně biotitickými migmatickými pararulami se sillimanitem. Roudenské ložisko je velmi nepravidelný a bohatě rozvětvený žilník s třemi poruchovými systémy. Přínos zlata hydrotermálními roztoky je spjat zřejmě s dozvuky intruzivní činnosti, kterou vznikal nedaleký masiv blanické ortoruly a jeho výběžky. Teplé roztoky kolující po puklinách se vysrážely, přičemž vznikly křemenné žilky s hojným arsenopyritem, pyritem a zlatem.

Na vrchu Roudném se dolovalo zlato od roku 1769 do roku 1804. Další průzkumné práce byly prováděny od roku 1893, zmodernizovaný důl byl otevřen v roce 1904. Kov byl získáván kyanizací rozemleté rudniny. Odhaduje se, že od poloviny 18. století se zde vytěžilo celkem asi 6 t zlata. Ložisko bylo otevřeno šachtami Václav a Aleška do hloubky 450 m (16 pater) a v délce 100-150 m. V polovině 50. let bylo ložisko prozkoumáno na hloubku 510m. Celkem bylo vytěženo 660,6 kt rudniny s průměrnou kovnatostí 10,5 g/t. Nejvyšší těžba byla zaznamenána v roce 1913 (325 kg zlata). Dolování bylo ukončeno v roce 1930.

Zásoby polymetalických rul jsou známy z vrchu Hříva, lom v Křížově sloužil dříve jako zdroj stavebního kamene.

Krasové jevy jsou vzhledem ke geologickému podloží v CHKO Blaník vzácné. Za zmínku stojí pravé krasové jevy, které lze v malém měřítku nalézt u potoka Brodec a ve vápencovém lomu u Vlašimi. Pseudokrasové jevy jsou známy z vrcholu Velkého Blaníka - tzv. Čertova kopyta.

Použitá literatura:Blaník, Příloha časopisu Veronica pro Správu CHKO Blaník, Brno 1997

Flóra

Klimatické podmínky v CHKO jsou vhodné pro rozvoj lesa, proto hlavním a téměř jediným přirozeným vegetačním typem na tomto území je les. Botanicky nejcennější lokality v CHKO Blaník představují podmáčené pramenné louky a pramenné rybníky. Cenné jsou též velké porosty bučin na Velkém a Malém Blaníku a dubohabřiny v údolí Blanice.

Z území CHKO Blaník bylo popsáno v posledních deseti letech mnoho rostlinných společenstev, z nichž je několik desítek celostátně považovaných za ohrožené či v nebezpečí vymizení.

Lesy v CHKO

Původně bylo zřejmě celé Podblanicko, až na menší plochy kolem toků, porostlé lesy. Především pak zde rostla jedle, smrk a buk na suťových polohách obou Blaníků ještě javor klen a lípa. Naopak na výslunných stráních lze předpokládat výskyt dubu, habru a borovice, v údolích vodních toků pak porosty olše lepkavé, vrby a jasanu.

Prvním významným zásahem do lesního porostu byl pravděpodobně příchod Keltů, kteří vybudovali na Velkém Blaníku hradiště. Středověká kolonizace oblasti je spojena se vznikem louňovického kláštera premonstrátek. Řemeslnické aktivity s kolonizací spojené vyžadovaly velké množství palivového dřeva a tím spojené kácení lesa.

Od středověku lze stav lesů sledovat v různých písemných materiálech. Lesy se tehdy dělily na „lesy hajné" (v nichž se dřevo netěžilo), lesy prodejné (s dřívím na prodej) a lesy poddanské (zde měli možnost získat dřevo poddaní). V hospodářských plánech za dob vlastnictví Arcibiskupství pražského se v soupisu dřevin objevuje poprvé modřín a o buku se říká, že se vyskytuje jen „na malých plátcích a jinak jen jednotlivě".

Původní složení lesů zde bylo převážně listnaté, hlavně se zastoupením buku, méně javoru, lípy, olše a jasanu. Rozšířena byla značně i jedle. Smrk byl zastoupen méně. Začal se více prosazovat až v 19. století.

Vedle lesů arcibiskupských se v oblasti nacházely lesy obecní a selské. Ty však bývaly v horším stavu. Nadále se zvyšoval podíl smrku na úkor listnáčů až ke dnešnímu stavu.

Podstatná změna nastala nástupem K. Melichara na polesí Louňovice, který zde zavedl maloplošnou obnovu buku a jedle v kotlících a okrajových sečích.

V období 90.let byly takřka všechna lesy, až na církevní, vráceny původním vlastníkům. Ti pak většinou započali s těžbou dřeva. Obnovu lesa provádí vlastníci většinou smrkem.

Součástí lesů v CHKO je i vyhlášená genová základna pro buk ve výměře 156,80 ha. Ta se ve výměře 45,69 ha překrývá s lesem ochranným na svazích Velkého Blaníka.

Ze spárkaté zvěře se v lesích vyskytuje srnec, muflon, prase divoké, jako zatoulanci pak los, jelen a daněk. Ze šelem zde žijí obě kuny, liška, jezevec, tchoř, lasice kolčava a hranostaj. Z drobné zvěře se lze setkat s bažantem, koroptví, zajícem, králíkem a kachnami.

Památné stromy

Jednou ze složek přírody, ke které lidé zachovávali úctu největší, jsou stromy. Ty byly sázeny na místech významných událostí, u křížků, kapliček a zámků, lidé o ně pečovali a chránili je.

V CHKO Blaník bylo dosud vyhlášeno celkem 23 památných stromů.

  1. Lípa v Olešné
  2. Dub v Křížovské Lhotě
  3. Alej lip u Podlouňovického mlýna
  4. Jilm u Podlouňovického mlýna
  5. Lípy v Libouni
  6. Lípy u kostela v Louňovicích
  7. Akát v Krasovicích
  8. Smrk ztepilý ( Velký Mnich) na Malém Blaníku
  9. Dub u rybníka Louňov
  10. Buk lesní u Částrovického rybníka
  11. Dub na poli k Olešné

Použitá literatura:Blaník, Příloha časopisu Veronica pro Správu CHKO Blaník, Brno 1997

Fauna

Převažují zde živočichové listnatých opadavých lesů střední Evropy. Vyskytují se zde ale i druhy tzv. kulturní stepi, synantropní druhy vázané na blízkost člověka, druhy zavlečené i druhy s širokou ekologickou přizpůsobivostí. Celkový počet zde přítomných druhů je možné poměrně přesně uvést u obratlovců. U bezobratlých je situace podstatně složitější, neboť se zde předpokládá několik desítek tisíc druhů.

Z pohledu chráněných živočichů zde můžeme nalézt druhy z těchto třech kategorií:

  • Kriticky ohrožené druhy: 20druhů
  • Silně ohrožené druhy: 53 druhů
  • Ohrožené : minimálně 55 druhů

Použitá literatura:Blaník, Příloha časopisu Veronica pro Správu CHKO Blaník, Brno 1997

Architektura

Rozvoj osídlení krajiny je spojen se vznikem ženského premonstrátského kláštera (1149) v Louňovicích. Ke klášteru patřilo i několik dalších vsí v okolí v nichž se z té doby dochovala řada staveb (kostel v Kondraci, Libouni, Pravoníně, Načeradci). V roce 1420 byl klášter vypálen a vypleněn husity a již nebyl obnoven. Další stavební rozvoj nastává až po roce 1500. Z té doby pochází zámky v Louňovicích, Načeradci, Libouni, kostel v Louňovicích a další stavby.

Dnes je krajina pod Blaníkem téměř výhradně zemědělsky a lesnicky obhospodařována. Dokonce i větší sídelní útvary mají ve svém středu převážně soustavu selských statků. Základním typem rolnické usedlosti je zde přízemní dům s hospodářskými staveními krytými sedlovými střechami.

Typický menší statek má dvě stavení v průčelní frontě spojená krytým vjezdem do dvora. Tato stavení bývají štíty orientována k návsi. Na ně pak navazují chlévy s hřebenem střechy ve stejném směru. Příčně je situována stodola. Krytý vjezd býval obloukový, nebo s rovným nadpražím, zakrytý sedlovou stříškou. Před obytným stavením se většinou rozkládala malá předzahrádka na kamenném tarasu. Typickými příklady mohou být statky v Býkovicích, v Olešné u Načeradce, Krasovicích, Hrajovicích, Karhuli a Světlé.

Přízemní průčelí obytných stavení jsou dodnes většinou dvouosá. Štít nad římsou byl téměř pravidelně tříosý se střední nikou. Způsob lemování oken a vyznačení nosných prvků štítu se liší podle působnosti posledního výrazného stavitele v místě. Jsou to hladké šambrány a lizény, páskové šambrány, mírně profilované podokeníky, někdy i nárožní bosáž. U starších staveb bývají i segmentové základky oken. Základním znakem místních staveb je volné řazení sedlových střech se štíty obrácenými do návsi. Obytná stavení mají často zápraží kryté přesahem střechy. U stodol je typická kombinace omítnutých zděných pilířů s většími plochami dřevěných výplní.

Jako urbanistické celky jsou nejhodnotnější části Načeradce, Světlé, Louňovic, Krasovic a Býkovic.

Velmi cenných je několik doposud dochovaných roubených staveb, z nichž pak především roubené špýchárky, ale i jednotlivé obytné domy a stodoly. Podstatně více jsou dochovány lidové zděné stavby, které se nacházejí v každé z obcí a osad CHKO.

Drobné sakrální objekty

Podblanicko bylo vždy typickou českou krajinou, mající všechny její rysy jak po stránce přírodní, tak kulturní. K těm druhým patří sakrální objekty - kapličky, zvoničky, Boží muka, křížky či křížové cesty. Většinou to jsou díla prostých venkovských lidových tvůrců. Tato dílka vhodně dotvářejí krajinu a někde jsou i její dominantou.

Použitá literatura:Blaník, Příloha časopisu Veronica pro Správu CHKO Blaník, Brno 1997